Život attilien

V listopadu se nám narodila Karolínka a svět se zrychlil.  Těhotenství jsem přežila skoro bez komplikací, zvládla jsem i rodinnou dovolenou v Chorvatsku, kde jsme si to všichni pěkně užili a Terezka viděla poprvé v životě moře. Užila si bazén, užila si kamarádku Klárku a snad se i zbavila studu před cizími muži, protože to byla dvojitá rodinná dovolená s našimi dobrými přáteli. Navíc ji Klárka kromě kouzelného slova „NE,NE,NE“ přivedla k nočníku a my jsme v průběhu léta konečně měli dítě téměř bez plen. V průběhu podzimu se jich zbavila úplně a dnes je z ní velká holka.

Taky se připravovala na roli starší sestry a to velmi odpovědně, jakoby vycítila blížící se příchod Karolínky. Dnes je z ní starší sestra jak má být, bez žárlení, bez scén. Jen nenápadně vyžaduje pozornost ve chvíli, kdy Karol potřebuje najíst atd. Ale nic tragického. Je k ní neuvěřitelně něžná a pozorná, dnes se jí snažila přilepšit a nabízela jí rohlík, no co dodat.

Karolínka k nám přišla v době, kdy se měly měnit okna, večer před nástupem řemeslníků se ozvaly kontrakce a po 40 úmorných hodinách se narodila, bohužel, opět ne přirozenou cestou. Ani nevím, jak bych to zvládla, nejspíš bych jim tam usnula, což jsem stejně mezi kontrakcemi dělala. Tři noci beze spánku celkem, než jsem si opravdu odpočinula. Asi tři nejdelší noci mého života, ale máme krásnou druhorozenou dceru. Karolínka má přezdívku Kódl, Karol a aktuálně Kaďolína.  Je to činorodé miminko držící hlavičku nahoře snad od narození, lehce pospíchá, nevím kam. Doufám, že se Terka naučí pořádně mluvit dříve než ona, protože náš malý introvert sice perfektně rozumí i podmiňovacímu způsobu, ale vyjadřuje se výrazně primitivně. Alespoň že ji pomohla školka do které chodila, není už zdaleka tak stydlivá a samotářská jak bývala.

Prvních šest týdnů jsme si s Karol vyloženě „užili“, ale již se vše dalo do pořádku a dnes máme dítě, ke kterému vstávám maximálně dvakrát za noc, jaké požehnání. Předpokládáme, že z ní vyroste pěkný čert, protože Terka byla v jejím věku těžký kliďas. Při pohledu do Karolinčiných očí mám občas pocit, že je v ní dospělý člověk, jen uvězněný v těle mimina. Naštěstí je to veselé dítě, které nešetří úsměvy.

Jsme zkrátka pyšnými rodiči dvou krásných dcer, jestli půjdeme do třetí, to stále nemáme zcela rozhodnuto. A proč ne do kluka? Protože i do třetice by to byla určitě holčička :)))

Z naprostého zoufalství z nedostatku invence v kuchyni jsem zahrabala v krabici s Gurmány a začínám zkoušet nové recepty.

400 g vepřového plecka, 2 cibule, 3 stroužky česneku (čínského více), 2–3 lžíce oleje, špetka sladké papriky (klidně lžička), 3 větší brambory, 200 ml zeleninového vývaru (klidně hovězího),4 raj­čata, 2 cukety (nejlépe mladé), oregáno, tymián, 1 lžíce citronové šťávy (není nutné, já neměla), sůl, pepř

Maso očistíme od tuku (dá to práci, ale je lepší než suchá kýta), cibuli a česnek nakrájíme nadrobno, brambory oloupeme a nakrájíme na stejně velké kostky, rajčata a cukety na kolečka. V hluboké pánvi nebo hrnci rozpálíme olej, dozlatova osmahneme cibuli, česnek a maso (cibuli jsem neudělala dozlatova a přežili jsme), necháme restovat 10 minut, občas promícháme. Mezitím si připravíme vývar, pokud nemáte domácí, můžete ve 200 ml rozpustit bujón. Vývaru si klidně připravte více (300 – 400 ml).

K orestovanému masu přidáme brambory a sladkou papriku, promícháme, přilijeme vývar osolíme, opepříme a dusíme doměkka asi 15 minut.

Jak je maso udušené, přidáme cukety, rajčata, bylinky a citronovou šťávu. Dusíme dalších 5 až 10 minut.

Jako obvykle, v pánvi to vypadá krásně, na talíři už méně, ale bylo to výborné, chuťově vyvážené a vhodné i pro děti.

 

Před týdnem jsme koupili sáně, tedy muž je koupil Tece pod stromeček. Poté, co jsem prohlásíla „máme sáně, může začít sněžit“, opravdu začal padat sníh a padá doteď. Následující den leželo pár cenťáků,hned při ranním venčení psů jsme vyvenčili i dítě a vzali ven sáně. Zatím bez ohrádky a s nadšením jsme dítě sice nevyklopili, ale zato jsem mu málem nechtěně vymlátila zuby při báhlém brždění. Světe div se, když zastavíte sáně, ítě pokračuje v pohybu a narazí do oblouku co je v předu. Kdybychom měli jiný typ, vzala by to rovnou nosem do sněhu. Řevu bylo jak na opeře, v osm ráno to jistě ocenili i všichni spáči v okolních domech.

Jenže co si myslí naše drahé dítě o sněhu? Když jsem ji postavila na zem, tak to první co udělala bylo kroucení hlavičkou a nikoliv zezhora dolů ale v kolmém směru. Sníh ji tedy do oka očividně nepadl a dala mi to najevo i na několika hlasitými výstupy napříč posledním týdnem. ALE! Koupila jsem k saním ohrádku, společně jsme ji s Terkou přišroubovaly a zapřáhly jsme Charlie. VKuřimi je z toho hotová atrakce, Charlie po vycházce se saněmi spokojeně lehne pod stůl, tvrdě usne a pár hodin o ní nevíme. Konec tlačení kočárku skrz závěje sněhu, my na to vyzráli :) To, že zbytek republiky je v šoku, že nám v prosinci napadl sníh, asi psát nemusím ;)

Terka se tvářila, že začne chodit kolem prvích narozenin, i děda prorokoval, že do měsíce bude chodit. Byl začátek dubna, sešli jsme se na pohřbu mého dědečka a po dlouhé době jsem se usmířila s mým otcem. Terezce se v životě objevil dědeček a snad tam zůstane dlouho. Takže děda prorokoval a uplynul měsíc, uplynuly dva měsíce, uplynulo pět měsíců a slečna opatrná se nadále přesouvala zásadně po čtyřech a nebo ještě lépe, na autíčku.  Stále nabírala rychlost, ale chůze nikde.

Když usoudila, že je venku dostatečně hnusně aby se mohla vyflákat v nejbližší louži nebo blátě, chytla se příležitosti a během pár dní  začala chodit. Za dva týdny jsem měla pocit, že chodí odjakživa. Bylo jí 17 měsíců a my málem otvírali šampaňské. Já doteď žiju v přesvědčení, že nás šetřila záměrně, protože jak začala chodit, tak začala opravdová zábava. Vytáhla se do výšky 80 cm a tak dosáhne výš a moje oblíbená zábava, spočívající v pečlivém zaplňování veškerých horizontálních ploch, utrpěla velkou ránu, přišla jsem asi o 10 cm od kraje každého stolu a stále se to prodlužuje.

Společně s potřebou chodit i venku přišlo období fascinace, její vášní jsou ploty a nakupování. Minulý víkend jsme byli v IKEA a Terezka tam nadšeně pobíhala, hulákala „jéééé, jéééé“ a vrhala se na nábytek. Ve vedlejším obchodě jsme jí za odměnu koupili vodítko na děti a od té doby jsme ho nepoužili :) Každopádně příště na to budu myslet a vemu ho na nákupy, protože zvláště předvánoční čas je ideální dobou pro přejetí děcka v obchoďáku. A kdo by taky čekal, že se mu zpoza regálu pod vozík vrhne miniaturní člověk řvoucí „jééé“.  Ať si o voítku myslí kdo chce co chce, málokdo ví, že naše maminky nás v postroji nejen poutaly ke kočárku, ale taky nás v nich vodili, zkuste se zeptat své mámy ;) Moc dobře si pamatuji na fotku holčičky s koženými řemínky a sladkou čepičkou na hlavě jak si spokojeně sedí v kočárku, mám ji ve svém albu.

Podnikám, prvně jsem prodávala hotovou bižuterii, teď přibyl a převládl prodej korálků jako materiálu. Takže korálky, které doteď byly všude jsou stále všude, jen ve větším množství. Terezka to pojala po svém a zatímco se všude dočtete, že hrášek vám na jistotu zadusí dítě a proto by ho nemělo jíst, tak Terka doslova krade jakékoliv korálky. Prvně to dělala ze zvědavosti, pak přišla na to, že mě tím může pěkně pozlobit a tak mi korálek ukáže a než po ní skočím abych jí ho vzala z ručky, šup s ním do pusy a tam ho klidně chytne mezi zuby a směje se na mě. Dělá to jen s dřevěnými kuličkami, protože menší korálky nejsou tak velké a nejdou vidět = nepozlobí mámu dostatečně efektivně. Poté, co jsem ji přestala skákat na háček, začala pro změnu sbírat malé korálky, ty totiž pěkně skřípou mezi zuby. My se zkrátka nenudíme :) Manžel byl z počátku nesvůj a situaci řešil odeírání korálku z pusy, ale to byla jen voda na její mlýn a zdroj pima zábavy. Pravděpodobně došlo k výraznému upgradu této hry, protože mi občas zmizí nějaký materiál. Což o to, mně by to až tak nevadilo, já teď netvořím, ale vysvětlete to zákazníkům. Takže materiál začnu nejspíš zavěšovat pod strop aby se k němu nedostala, ovšem někde ho balit musím a tak svým periferním viděním sleduji pohyb okolo stolu a hlavně nenechavé ručky našeho mláděte, aby mi něco neukradla, neutekla a neschovala to v tajné místnosti tohoto bytu, ta tu zkrátka někde musí být a je tam už pár zajímavých věcí. Třeba špunt od mého oveballu, kdy mi ho s oblibou krade z židle, nadšeně s ním utíká po pokoji a přitom zoubky vytahuje špunt. byť jsem hledala všude, nenašla jsem ho. Rozhodně to je hra, která napoprvé spolehlivě vyděsí kohokoliv z mých známých, nás už ne, my jsme zvyklí.

U nás se jim familiérně říká „ofefné fufenky“, pekli jsme je jednu dobu snad každý týden, z dvojité dávky, vyjde to na cca 80 kousků. Recept je z časopisu Chef Gurmán.

100 g hladké mouky, 1/2 lžičky jedlé sody, 1/2 lžičky prášku do pečiva, 1/2 lžičky soli, 125 g másla, 200 g hnědého cukru, 1 vejce, 1 lžička vanilkového extraktu (kdo nemá, může dát sáček vanilkového cukru), 50 g ořechů nebo mandlí, 50 g tmavé čokolády (na vaření), hrozinky, 175 g ovesných vloček

V malém kastrolu rozpustíme máslo, promícháme s cukrem, přidáme vejce. Do mouky dáme prdopeč, sůl, sodu (později se to špatně přidává), přidáme na kousky nakrájenou čokoládu, ořechy, případně hrozinky, ovesné vločky. Troubu rozehřejeme na 180 stupňů, na plechy dáme pečící papír, těsto je velmi husté, doporučuji nabírat lžící a vydloubnout na papír prstem, hromádky se stejně roztečou, takže na estetiku nehleďte.  Pečte několik minut, když začnou sušenky zlátnout, vytáhněte z trouby.

To slovo si pamatuji, ani nevím odkud přesně, ale mám pocit, že „roček“ je označení hříběte a nebo malého dobytčete :) Tím nechci říci, že Terezka je malý dobytek, ale k hříbátku neměla svého času daleko, ale to je tak patníct měsíců zpět, kdy mě kopala zevnitř, nikoliv zvenčí, což dělává teď. Je to dítě živé, akční, občas k neutahání, ale dělá nám obrovskou radost. Vím jaké máme štěstí, že je zdravá a při čtení diskuzních fór je mi jasné, že jsme to v pomyslné loterii od nejúžasnější dítě téměř vyhráli. Ne že by byla kdoví jak dopředu, chodí jen okolo nábytku nebo opřená o krabici, hračku či rodiče, když se zapomene, zůstane stát pár vteřin bez opory a pak se lekne a rychle se chytne a nebo přistane na prdelce vypolstrované plenami. Ale nezlobí, dokonce v některých věcech poslouchá a na „nenene“ zanechává započaté činnosti, která je ve většině případů nekalá. Naučíte se to rozeznat rychle, čím větší ticho je, tím větší lumpárnu dítě provádí. Taky toho moc nenamluví, uměla „mamama“, pak přešla na  „tatata“ a když jsme z ní tahali opět „máma“, tak na „táta“ úplně zapomněla. Až mi bylo muže líto :)

  Terčin rok byl završen rodinnou oslavou s babičkami a tetou a druhý den minimimioslavou u tety Lenky. Doma ukázkově rozmazala dort po skleněném stole, cpala se marcipánem a užívala si toho, že je středem pozornosti, byť byla ten den vzhůru opravdu brzy. Málem jsem propadala beznaději, že to nevyjde, že to neoslavíme s tím hlavním člověkem, že usne a my tu budeme na sebe sice pěkně koukat a cpát se grilovačkou, ale ty dárky se rozbalí až pozdě odpoledne, kdy bude jedna z babiček už na cestš domů. Ale protože máme to hodné dítě, tak vydržela, oslava proběhla nad mé očekávání a určitě jsme si to všichni užili. Terce jsme nadělili kromě hraček novou autosedačku a taky houpacího koníčka. Na toho jsem zvlášť hrdá, protože jsem to zrealizovala já a je to dárek od nás, rodičů. Hlavně jí udělal obrovskou radost a houpe se denně. Sice se to nemá, ale splnila jsem tak sen i sobě, mě koníčka nikdy nikdo nedal a mohla jsem ho leda závidět bratrancům.

Terka má za pár dní rok a snad je i čas na trochu zamyšlení. Příchod Terezky na svět jsem vyhlížela s velkým očekáváním, neřekla bych, že jsem jako prvorodička věděla do čeho jdu, navíc v mém okruhu přátel jsem byla v první linii co se rození týkalo společně s kamarádkou Věrkou a Lenkou, které rodily také poprvé. V rodině máme malé děti, ale co je to platné, když jsem celé ty roky žila mimo rodné město. Naštěstí jsem se spřátelila s Ivuškou, která rodila deset měsíců přede mnou a byla a stále je mentorkou mého mateřství.

Po depresích prvních dní jsem si začala Terku užívat, minuly nás koliky, jediné „nepohodlí“ jsem pociťovala díky poměrně častému vstávání na noční kojení. Ale i toto jsem přijala jako součást mateřství a pokud jsem byla hodně unavená, snažila jsem se to dospat přes den, kdy spinkala i Terezka. Terka se budila často a dokonce se to stupňovalo po zavední příkrmů. Vyřešili jsme to rázně, několik nocí k ní vstával manžel a na pití ji dal jen vodu. Po dvou dnech pochopila, že jí máma nebude dělat dudlík a dnes jsme na jednom vstávání za noc a vyspíme se výrazně lépe.  Jediné a bohužel poměrně táhlé období, kdy je Terka nesvá a plačtivá je růst zoubků. Bohužel patří k dětem, které to nesou hůř ajakmile rostou zoubky, víme, že se můžeme dočkat všeho. Pak se to odráží i na mě a na manželovi a občas jsou z nás chodící zombie.

Když se podívám na svůj život a na to jak jde den za dnem, musím říci, že Terka je jako siamské dvojče. Ale jednou je to úděl matek (a některých otců) a tak to zvládám, dokud byla maličká a nelozila, neuvědomila jsem si, kolik času na sebe mám. Dnes mi zbyl čas kdy spí a nebo si hraje, jediné štěstí, že je schopna si hrát hodně sama. Netýká se to ale doby, kdy potřebuji něco nutně udělat, malé děti mají v sobě senzor, který jim hlásí právě tyto situace a pravidelně se pak věší maminkám na křeslo, kalhoty, cokoliv a vyžadují neodkladnou péči, byť jsou syté a v suchu. Tohle mě naučilo, že si věci na které musím mít klid mám udělat když malá spinká. Stejně tak práce, šití je v přítomnosti Terky téměř nesplněný sen, jedině pokud je doma manžel.

Ráno si Terezku beru do postele a kojím ji, následuje ranní hygiena, společné čištění zubů, přebalování, převlékání. Pak dostane najíst, posadím ji na nočník a za chvíli si zase říká o pití. Zhruba hodinu a půl po probuzení se dostávám ke snídani, po chvíli hraní zpravidla vyrážíme ven na dopolední procházku. Venku býváme dvě, tři hodiny, vracíme se kolem dvanácté, Terka dostane najíst a jde spinkat. Následují dvě až tři hodiny, kdy se pro změnu najím já, uklidím, pracuji. Po probuzení dám Terce napít, po chvíli najíst a po hraní zase razíme ven, tam se často připojí manžel. Kolem šesté si zase hraje, pro změnu s tátou a po večeři jde spinkat. Její den končí kolem osmé, náš kolem desáté, kdy jdeme spát a občas se cítíme jako přejeti tankem. Dítě je občas opravdu náročná záležitost :) A to bychom chtěli tři… (z původního plánu znějícího na čtyři kousky jsme upusitli).

Občas si připadám že se z toho zblázním, zvláště pokud je venku ošklivě a my sedíme doma, nemám tolik energie abych zabavila malou příšerku s jaderným pohonem, ale těchto dnů je naštěstí méně. Vím, že kdybych neměla hodného muže, který se o dítě ochotně postará, tak je to horší.

Upřímně, před rokem jsem nevěděla do čeho jdu, ale myslím, že to mohlo být daleko horší. Dítě vás zkrátka připraví o kus svobody a většinu času, ale přinese vám daleko více. Každý okamžik, kdy se spokojeně směje, kdy se doslova řehtá, kdy udělá něco nového, každý z nich je něco, co stojí za všechen ten čas kdy jsem k ní připoutaná.

Ukazuje se, že psát blog pravidelně a často je nesplnitelný úkol.  Ani nevím jak, půl roku je pryč, Terka začne co nevidět chodit, cpe se čtyřikrát denně a kojena je jen v noci.  Dokázali jsme ji naučit spát po poledni každý den, v noci se budí jen jednou. Už jsme si prošli první nemoc, ale fakticky se to na ni dalo poznat jen dva dny, pak byla opět jako malá pohorma na nožičkách. Děnně jezdíme ven s kočárkem, zpravidla dvakrát, ale v posledních dnech nám to kazí počasí.

Byt se trochu proměnil, v přízemí přibyla ohrádka do které Terku dávám když venčím psy a nebo pokud potřebuji uklidit. Pak v ní sedí a kouká, jakoby věděla, že uklidit se musí a není odkladu. Nabo se domluvila s tátou. Dosáhne na stůl, takže vše musí být umístěno minimálně pět centimetrů od kraje. Jejímu zásahu neunikly ani koše na plast a papír, aktuálně řešíme to kam je dáme.

Pár měsíců zpět uměla říci „mama“ a „tata“, pak si dala pár týdnů pauzu aby opět začala – tentokrát již vědomě – mluvit. Prvně hodně říkala „tata“ a mámu jsme z ní nebyli schopni dostat, pak pro změnu zapomněla na tátu a říká „mama“, zvláště když něco potřebuje. Očividně pochopila kdo jí tuzajišťuje větší část servisu.

A to jak nám klokaní mládě vyrostlo svědčí tyto fotky :) Vyrostlo z ní zdravé a na první pohled spokojené a veselé dítě.

 

 

Aby nás tu klokáně nesnědlo, začali jsme mu do pusinky cpát kaši, pečlivě jsem střádala zásoby a mrazila mateřské mléko aby měla to nejlepší. V sobotu to začalo, Terezku jsme umístili do houpátka, vybavili ji bryndákem a hurá do toho. Dítě zvědavě koukalo co mu to dáváme, ale ochutnala a ochutnávala tolik, že snědla asi 40 gramů. To se den ode dne zlepšuje a dnes jsme asi na 70 gramech kaše. Kaši má přitom na pusince, na bradě, občas na nose, na rukách a na bryndáku. Naštěstí nepřišla na to, že se kaše dá vyprsknout i na naše obličeje. Rozhodně velice rychle přišla na to, že má otvírat pusu a že se tak dočká chutného sousta. Krmila jsem já, krmil manžel. Zatím budeme dávat v poledne před spánkem kaši, za týden, dva, přidáme kaši na noc a postupně nahradíme polední kaši zeleninou. Není kam spěchat.